Příběh č. 29 BAILEYS a KOUDY

Nikdy jsme psa jako děti doma neměli. A já si ani nevzpomínám, že bych po něm nějak zvlášť toužila. Pes byl vždycky u babičky a já brala jako fakt, že doma prostě naši psa nechtějí. Pak jsem se ale po rozvodu rodičů odstěhovala – trochu nestandardně ještě v posledním ročníku střední školy. A bydlet sama nebyl takový med, jak jsem si představovala. Bývalo mi smutno. Až mi jednou přišel mail, že můžu zachránit štěňátka labradora, která jinak budou utopena. Tak jsem hned volala, mailovala. Ale žádná odpověď. Druhý den jsem se dozvěděla, že se jedná o tzn. hoax. Nicméně má touha po pejskovi, kterou tenhle mail rozdmýchal, trvala.

Vlastně teď ani nevím, jak jsem přišla na to, že chci psa z útulku. Ale zpětně mám dojem, že to prostě bylo jasné hned od začátku. Narazila jsem na stránky útulku v Lukavici. Vybrala si předběžně podle fotky jednoho pejska a vyrazila s kamarádkou pro svého nového čtyřnohého přítele. Jak už to bývá, odvezla jsem si úplně jiného pejska, než pro kterého jsem si přijela. Byla to láska na první pohled. Zatímco ostatní psi zběsile lítali v klecích a štěkali o sto šest, černá fenečka seděla na místě, jednu přední nožičku prostrčenou klecí a smutně koukala. A když jsem si ještě vyslechla její příběh – jak ji jako štěně vzali z nějaké romské osady, kde se o ni nikdo nestaral a pak si ji vzali jedni lidi domů, ale po týdnu ji vrátili, nebylo cesty zpět. Měla jsem vybráno. Černá, asi sedmikilová fenka, která měla být údajně křížencem bígla a jezevčíka dostala jméno Baileys. Bylo ji kolem půl roku, když jsem si ji vzala domů a stala se mým věrným a pořádně mazlivým společníkem. Občas vyvedla něco nepěkného, jako když mi rozkousala několik párů bot či nabíječku od notebooku. Ale to byly takové maličkosti, které jsem ji už dávno odpustila. Teď vzpomínám jen na to pěkné s ní – jak jsme pod vánočním stromkem zjistili, že je asi březí a vůbec netušili, kdo je otcem, jak byla vzorná máma pro svá dvě štěňata – Jamesona a Martini, jak mě vždycky radostně vítala u dveří, jak ráda vylizovala obaly od jogurtů, jak mě bránila, když jsme se s přítelem z legrace prali, jak se stala velkou ochranářkou naší malé holčičky, když jsme si ji přivezli z porodnice, jak si užila naši dovolenou na Šumavě, kde s námi i při nevelkém vzrůstu ušla denně přes pětadvacet kilometrů.
Měla jsem Baileys necelých šest let. Jsou to dva měsíce, co ji přejelo auto.  Moc to bolelo. A pořád se mi stýská. Snad se má v psím nebi dobře. Byla úžasná. Byla mým prvním psím přítelem. A nikdy na ni nezapomenu.

Bylo to asi týden, co jsme přišli o Baileys, když jsme jeli do Chebu za rodiči mého přítele. A odtamtud nás jelo zase už o jednoho víc. V chebském útulku jsme si vybrali Koudyho. Je to jedenáctikilový hyperaktivní blázen. Občas je to s ním fakt těžký (doufáme, že se časem trochu zklidní), ale rychle nám přirostl k srdci a i přes jeho občasné destrukční stavy je prostě už náš! Tentokrát je to pes od bezdomovců a je to na něm znát – ustele si kdekoliv, sežere cokoliv a s každým je hned kámoš. Jo a jméno mu nakonec zůstalo to útulkové, protože Koudy (seriál Krok za krokem) na něj fakt sedí! :-)

PS. Jednoznačně doporučuju – adoptujte si psa z útulku! Bude Vám za to neskonale vděčný! A vy budete mít nejen nového nejlepšího přítele, ale i dobrý pocit, že jste udělali správnou věc!

 

Baileys

BAILEYS

Koudy

KOUDY